Jiřina Jirásková o sobě

Alex Koenigsmark

Ještě jsem ti nepoložil jednu obligátní otázku, původně jsem ani nechtěl, jelikož si myslím, že se na ni nedá odpovědět. Ale není vyhnutí. Proč ses stala herečkou?

Nejsem asi ten pravý klasický případ. Často čtu v těch mnoha knihách od herců a o hercích, jak prý v sobě herci cítí odjakživa touhu něco vypovědět, něco sdělovat, interpretovat myšlenky autora, dokonce jsem někde slyšela i o touze vychovávat, kultivovat, přinášet hodnoty.. Nic takového jsem nikdy nepociťovala. Jak často opakuji dostala jsem se k herectví, jelikož jsem byla špatná z latiny. V zásadě mě k divadlu přivedly rodinné okolnosti.

Můj první velký divadelní zážitek je balet Louskáček v Národním divadle, to mi bylo asi sedm let. Pak jsem jednou hrála v divadle v dnešním ABC, ani nevím, jak k tomu došlo, ale zpívali a tančili jsme v chodských krojích, to mi bylo asi osm. Naproti tomu si vůbec nepamatuji na svůj první zážitek s filmem, ale vím, že velkým zážitkem pro mě bylo, když si naši koupili první radiopřijímač.

Byla jsem ve škole premiantka až do konce čtvrté třídy. Nedovedla jsem si představit třeba, že bych měla dvojku. To se mi tehdy nikdy nestalo! Měla jsem vždycky samé jedničky, což mohu doložit. Mohu nechat kolovat tak říkajíc.

Za války ovšem došlo ke školské reformě, na školské reformy jsem vůbec měla štěstí, k tomu ještě dojdeme, takže jsem přešla do první třídy hlavní školy; tam to už začalo s výukou trošku haprovat a už to nebylo tak dokonalé: už to najednou bylo s dvojkami, s trojkami, už to bylo s odřenýma ušima - prostě jsem se nikdy nenaučila učit se. Byla jsem vždycky v určitém předstihu, už proto, že jsem do školy přišla s tím, že jsem základní předměty - psát, číst, počítat - ovládala. A také jsem vždycky rychle chytala a fakt je ten, že jsem se také vždycky ze všeho vykecala.

Jenže pak jsem dělala zkoušky na gymnázium - a tady to najednou bylo zlé; myslím si, že to bylo možná způsobeno i vážnými problémy v rodině, najednou jsem ztratila motivaci. Vždycky jsem se hlavně těšila, jak budu za dobré známky doma chválená a obdivovaná, tak trochu jako na aplaus. Sílící spory rodičů způsobily, že mě už nikdo tolik neobdivoval a tolik mi netleskal.

V pětačtyřicátém roce, po květnové revoluci, když se naši chystali k rozvodu - konečně se odhodlali řešit dishar-monii, která mezi nimi nastala, a jaksi mě k řešení této situace nepotřebovali nutně doma, nepřáli si, abych jim asistovala - využili možnosti dát mě na gymnázium do klášterní školy voršilek v Kutné Hoře. Vlastně musím říci, že se už tam u mě objevily jisté komediantské prvky, o kterých jsem sama tehdy ale ještě ani nevěděla. Rodiče se domnívali, že soustředěná internátní výuka se mnou něco pozitivního udělá.

Nápad mě zaujal, chtěla jsem se stát jeptiškou, hrozně se mi to líbilo — pochopitelně pro ten kostým.

Jenže tak tomu bylo jen na první pohled - na můj první pohled. V tom dětském zaujetí jsem začala chodit na ranní mše do klášterní kaple, kde vládla strašná zima a tma. Moc jsem se tam bála. Dnes musím dodat, že nejspíše ani mé svědomí by bylo neodpovídalo čistotě, která se u jeptišek předpokládá, i když tehdy jsem hřešila spíše myšlenkami...

Moje motivace klesala dále. Z latiny jsem chytila sar-del, jak se tehdy říkalo pětkám, jen to hvízdlo. Nakonec mě inteligentní matka představená prokoukla, zavolala si mého tatínka a řekla mu, že opustím-li tento ústav jaksi sama a dobrovolně, nechají mě odejít se čtyřkou z latiny, zatímco jestli ten ústav neopustím, propadám.

Upřímně řečeno strašně jsem tam zlobila.

Můj tatínek byl opravdu velmi nešťasten a vysvětloval: „Moje představa vždy byla, matko představená, že moje dcera vystuduje nějakou vysokou školu, třeba medicínu." „To zapomeňte!" děla matka představená.

Tatínek se zničeně zeptal: „A co byste doporučovala, matko představená?"

Matka představená měla k otci pozitivní vztah (jeho osobní kouzlo, působící na dámy, nezklamalo ani tady), a tak mu navrhla: „Kdybyste se mě ptal, pak bych vám doporučovala jedinou věc: dělali jsme tady o Vánocích školní besídku, kde vaše dcera hrála prince - to jí šlo vskutku výtečně."

Byl v tom jistý podíl uštěpačnosti, uvědomuju si dnes. Ale nešť. Takže takhle vypadala ta moje hvězdná vteřina, můj mýtický kontakt s osudem. A my jsme vyšli z kanceláře matky představené, z jejího kabinetu s krucifixem, a tatínek naříkal: „Ježíšikriste, Jiřinko, co budeme dělat?"

Odpověděla jsem: „No půjdu k divadlu, vždyť jsi to slyšel!"

Tatínek si nebyl tak jistý: „Ale vždyť jsi o to nikdy neměla zájem? Nic o tom nevíš!"

„To nevadí, já se to naučím," řekla jsem.

Nějak jsem o tom vůbec nepochybovala. To nebyla pýcha nebo něco podobného, připadalo mi to naprosto logické. Hvězdná vteřina. Já nikdy na osudová setkání či hvězdné okamžiky nevěřila, proto jsem možná i nějakým opravdu osudovým okamžikům nepřikládala vůbec žádnou váhu.

A šla jsem dělat zkoušky na školu, zeptat se na kon-zervatoř a ukázalo se ovšem, že ty zkoušky jsou tuze brzy, asi za čtrnáct dní. Takže se tatínek tehdejšího ředitele Hallera zeptal, co je k těm zkouškám zapotřebí, a pan ředitel řekl, že musím umět dva monology, čtyři básničky, potom že musím udělat zkoušky z příslušných teoretických předmětů, například z dějin divadla. Doporučil nám posluchačku čtvrtého ročníku Milenu Vildovou, ať to s ní trochu prokonzultuji.

Vypůjčila jsem si dějiny divadla v knihovně a požádala jsem ji, jestli by mi řekla, jak se studuje takový monolog. Milena si sice nebyla tak jistá jako já, že mám talent, ale secvičila se mnou Juliinu balkonovou scénu a taky jsme připravily monolog z Císařova mima od Václava Renče...

„...když vtáhl císař Diokleciánus do ulic města, pršel na něj jásot, jak dosud na žádného z césarů..."

No a já jsem tedy šla za čtrnáct dní na přijímací zkoušky, bylo nás tam asi dvě stě osmdesát přihlášených, a tu zkoušku jsem udělala. Mám - možná neskromný -dojem, že zaslouženě.

Pan profesor Pešek tenkrát říkal: „Teda Julie to sku-tečně nebyla, ale talent ta holka má."

Rodinná reakce byla smíšená: tatínek byl vlastně zklamán, jakkoli právě on měl k divadlu blíž než maminka, která tuhle změnu mé životní koncepce brala s humorem.

Má maminka vždycky všecko brala s humorem - bohužel. Bohužel říkám proto, že ten její humor někdy byl velmi silný. Místo aby mě utěšovala, říkala: „Vykašli se na to, zapal si cigáro..."

Nikdy mě v mých žalech nepodporovala. Vždycky: „Vykašli se na to, zapal si cigáro..."

A to cigáro, to byla její rozkoš až do konce. Na své poslední fotce je moje maminka s cigaretou.

Když to spočtu, kouřila tvoje maminka opravdu natvrdo dvaaosmdesát let. Asi je to důkazem, že každé pravidlo musí mít výjimku, že všechno je někdy úplně jinak.

Ovšem... Vzpomínám, to bylo krásné, jak mi jednou maminka ukazovala v novinách článek, to jí bylo asi čtyřia-devadesát, o nějaké Američance, která dosáhla sto dvaceti let; já se podívala, kývnu: „No to je moc pěkný věk," a maminka nedůtklivě zavrtěla hlavou: „Tys to nečetla pořádně, ta paní teprve čtyři roky nekouří!"

Já si zase vzpomínám, jak tvá maminka asi před dvěma léty, tedy v devadesáti šesti, četla v Malenicích noviny, kde se psalo o tom, že nejstarší Francouzka, Jeanne Calmentová, nahrála CD, a domov, ve kterém žije, si za výtěžek koupil ojetý minibus. Maminka se zeptala, co je to CD...

Ano, já jí řekla, že to je něco jako gramofonová deska. Že ta stodvacetiletá na tu desku zřejmě něco namluvila a nazpívala...

Maminka si přečetla článek ještě dvakrát, a pak jsem šel kolem a uslyšel, že si zpívá, což jinak nedělala. Ovšem ona zvažovala, co nahraje na to svoje cédéčko, až to bude vhodné, zkoumala svoje síly, jestli na to má...